Císařský hon

Adam František ze Schwarzenberku, portrét v životní velikosti Návštěvníky jihočeských zámků Českého Krumlova, Hluboké či Třeboně při výkladu dějin rodu Schwarzenberků či před portrétem knížete Adama Františka obvykle nejvíce zaujme příběh jeho nešťastného konce, kdy byl při lovu jelenů zastřelen samotným císařem Karlem VI. Někdy bývá výklad zpestřen tvrzením, že se vlastně nejednalo o nešťastnou náhodu, ale že k tomu došlo z těch či oněch důvodů; nechybějí ani různé náznaky skandálních odhalení či pikantní historky. Jaká je tedy historická pravda a co se tehdy v brandýské honitbě vlastně přihodilo? V literatuře o dějinách schwarzenberského rodu se tato tragická událost popisuje jen zcela povšechně, takže nezbývá než začíst se do dobových pramenů. Jednalo se přece o lidský život, navíc panujícího knížete a vévody krumlovského.

Kníže Adam František ze Schwarzenberku (1680-1732) se zapsal do jihočeských dějin především díky skutečnosti, že k panstvím a statkům převzatým po otci Ferdinandovi (nejvýznamnější z nich byly Třeboň a Hluboká) připojil roku 1719 dědictví po knížatech z Eggenberku (Český Krumlov, Prachatice, Netolice, Vimperk, Orlík a další majetky), čímž vytvořil rodové dominium, jehož rozsah se v pozdějších generacích měnil jen poměrně málo. Byl od roku 1701 ženatý s Eleonorou Amálií z Lobkovic (o tomto manželství kolovaly nejrůznější zkazky), stal se prvním českokrumlovským vévodou svého rodu, ale také prototypem barokního kavalíra zastávajícího u císařského dvora nejrůznější funkce. Byl zde postupně dvorním maršálkem císaře Karla VI., jeho tajným radou a nakonec byl v roce 1720 jmenován nejvyšším podkoním. Patřil tedy k lidem, kteří se po léta zdržovali v nejbližším panovníkově okolí a měli tedy nepochybně vliv na řadu jeho rozhodnutí a činů. Proslul jako uměnímilovný mecenáš a stavebník (například zámku Ohrada u Hluboké). Byl však znám také jako horlivý podporovatel kultu sv. Jana Nepomuckého (u jehož hrobu se údajně po několikaleté roztržce smířil s manželkou), ale též náruživý lovec, kterážto vášeň se mu nakonec stala osudnou. Druhý protagonista našeho příběhu, císař Karel VI.(1685-1740), byl mladším synem císaře Leopolda I. a na trůn nastoupil roku 1711 po předčasné smrti svého bratra Josefa I. To již měl zkušenosti z bojů o španělský trůn, uvolněný po vymření španělských příbuzných, kterého se však musel vzdát ve prospěch svého soka Filipa z Anjou, když se jeho spojenci zalekli možného spojení držav španělských i rakouských Habsburků. Karel VI. proslul nejvíce jako poslední Habsburk po meči, jehož nástupkyní se pragmatickou sankcí stala jeho nejstarší dcera Marie Terezie. Ačkoliv jeho vláda byla poznamenána četnými, ne vždy právě nejšťastnějšími válkami, měl také řadu jiných zájmů, například umění a zvláště hudbu. Největší vášní mu však byl lov zvěře, kterému se věnoval při každé možné příležitosti a ve kterém dosáhl některých opravdu "pozoruhodných" výkonů. Ačkoliv v tom nebyl mezi aristokraty své doby výjimkou, jeden z jeho honů jej do jisté míry poznamenal více, než by si kdy přál.

Náš příběh se odehrál počátkem léta 1732. Český Krumlov, hlavní rezidence Schwarzenberků, byl tehdy ve znamení příprav na císařskou návštěvu, k níž mělo dojít při zpátečním návratu zeměpána z léčení v západočeských lázních, kde byl i s císařovno Alžbětou Kristinou. Císař a šlechtici z jeho doprovodu, k němuž patřil i Schwarzenberk, se po návratu zastavili v Praze, aby se zde bavili po způsobu oné doby hony a štvanicemi v okolí hlavního města království. Jedním z nich byl i hon na jeleny na císařském panství Brandýs nad Labem konaný 10. června 1732. Účastníci lovecké kratochvíle se shromáždili ve zdejší honitbě, rozmístili se do křovin a čekali na příležitost k výstřelu. Právě v tomto okamžiku však došlo k osudné chybě, neboť někteří z nich, jmenovitě sám císař a jeho nejvyšší podkoní, se rozestavili tak nešťastně, že byli od sebe vzdáleni jen 80 kroků (asi 60 metrů), navíc proti sobě, v dráze svých střel. Když nadháněči vyhnali ze starého rákosí při řece pět jelenů, jeden z nich si to namířil rovnou k louce se stanovištěm urozených lovců, a to přímo mezi císaře a knížete. Na dané znamení Habsburk, jenž měl jako panovník přednost, vypálil, ale minul, a kulka se namísto do jelena vryla do plotu zahrady brandýského vinopalníka. Leč pokračovala, a tak opět jeden z jelenů vběhl na osudovou louku. Tentokrát bylo Veličenstvo o trochu úspěšnější. Jelena sice opět minul, ale Schwarzenberka již ne. Císařská trefa mu vnikla levým bokem do těla, prošla střevy a pravou ledvinou a zastavila se v tukové tkáni pod pravým bokem. Zasažený vykřikl bolestí a zhroutil se k zemi.

Lovecká kratochvíle pochopitelně okamžitě skončila. Poslední chvíle života knížete Adama Františka můžeme sledovat ze záznamu jeho komorníka Viktora Jause, který byl pořízen pro potřeby rodiny a snad i možného pozůstalostního řízení. Zraněný byl na malém selském povozu převezen do brandýského zámku a zde uložen v pokoji hospodářského správce napravo od brány. Na jeho přání byl narychlo povolán brandýský děkan, aby zraněnému poskytl poslední pomazání a vyzpovídal ho. Podle nálezu císařského chirurga Antonína Hautzingera, jenž byl na lovu přítomen a zraněného ihned ošetřil, byla totiž rána smrtelná. Tato neblahá zvěst byla ihned doručena císaři, jenž, očividně rozrušen a pohnut, zahodil klobouk a paruku a chtěl se okamžitě odebrat k umírajícímu. Jeho společníci ho však od toho odvrátili argumentujíce, aby s návštěvou posečkal, než se k ní vyjádří sám postřelený kníže; nemusela by mu prý být vítána. Schwarzenberk ji skutečně odmítl se slovy: "Ať císař neráčí ke mně chodit a ať se nad tímto neštěstím netrápí, neboť to byla vůle Nejvyššího, aby se tak stalo." Po doručení tohoto vzkazu císař skutečně od zamýšlené návštěvy upustil, byť do té doby čekal na stejném místě, kde padl osudný výstřel. Když se dozvěděl, že kníže dostal poslední pomazání, zcela konsternován opustil honitbu a urychleně se navrátil do Prahy.

Josef Adam ze Schwarzenberku, jezdecký portrét Mezitím se s Bohem smířený kníže nechal vysvléci z loveckého oděvu, aby pak pouze ve společnosti osobního myslivce Jana Jiřího Reinharda a již zmíněného komorníka očekával smrt. "Zaměstnávám tolik lidí", glosoval nastalou situaci, "a teď musím bídně ležet v cizí posteli a nemám u sebe nikoho jiného než svého myslivce. Tak je to s námi lidmi. Jsem zcela mokrý a nemám ani jedinou košili na převléknutí. Ježíši Spasiteli! Posilni mne a smiluj se nade mnou!" Potom se zraněnému spustila moč s krví, a tak zabědoval: "Teď už je se mnou konec. Bůh to chtěl. Žádný zázrak se nestane a já jsem připraven zemřít." Nechal pak zavolat ještě několik dalších lidí svého doprovodu, přikázal uzamknout dveře a všechny přítomné vyzval, aby poklekli. Pravil: "Tímto vám žehnám pro svou manželku. Řekněte jí, že se s ní loučím. Ať dobře vychovává mého syna ( tehdy ještě nezletilého Josefa Adama ze Schwarzenberku), ať se ujímá všech mých lidí i poddaných a ať dobře vychází se synovými budoucími poručníky. Žehnám vám pro svého syna. Řekněte mu, aby poslouchal svou matku a byl jí oporou. Také vám dávám své požehnání a děkuji za prokázané věrné služby. Neopusťte mého syna."

Potom byly dveře opět odemčeny a vešel císařský chirurg. Kníže ho propustil a nařídil mu vrátit se k císaři se slovy. "Ať se pán vrátí nazpátek do Prahy, neboť Jeho Císařská Milost se jistě velice polekala a bude jí třeba pustit žilou. Řekněte císaři, že před ním padám na kolena a prosím ho, aby se ujal mé ženy, dítěte, lidí i poddaných a neopouštěl je. Je to už rozhodnutí nebes, že jsem byl Jeho Výsostí střelen. Po mém příchodu do nebe budu prosit Boha, aby se mu dostalo nástupce a dlouhé vlády. Ať císař nemá tento můj osud Čechům za zlé."

Dne 11. června ve dvě hodiny v noci přijeli z Prahy dva kapucíni poslaní císařem. Při jejich modlitbách kníže pocítil blížící se konec. Přestával vidět i slyšet, srdce mu bilo nepravidelně. Ve tři hodiny po půlnoci, asi dvanáct hodin od okamžiku, co utrpěl své zranění, Adam František ze Schwarzenberku skonal. Tělo bylo pak vloženo do obyčejné rakve a v průvodu služebnictva a přátel vezeno do Prahy. Před městem bylo do povozu zapřaženo šestispřeží z císařských stájí, které zesnulého dopravilo do schwarzenberského paláce na Hradčanech. Ještě téhož odpoledne byla provedena pitva, z těla vyňata smrtící kulka (je uložena i s oděvem zemřelého na českokrumlovském zámku), načež bylo tělo nabalzamováno, když podle ustáleného zvyku byly z něho vyňaty vnitřnosti a srdce, které pak byly vloženy do samostatných nádob. O týden později byl zemřelý převezen do Vídně, zatímco nádoba se srdcem putovala do Českého Krumlova a nádoba s vnitřnostmi do Třeboně. Pohřební obřady se konaly 25. června 1732 a během nich byla rakev uložena do rodinné hrobky u oltáře sv. Mikuláše Tolentinského ve vídeňském kostele kapucínu augustiniánů. V příštím roce byl nebožtík, doposud pohřbený ve dvojité dřevěné rakvi, přemístěn do honosné měděné rakve nesené šesticí lvů. Náhrobní kámen Adama Františka je tam k vidění dodnes. Srdce knížete v kovové nádobce bylo stejného dne pohřbeno v kapli farního kostela sv. Víta v Českém Krumlově (kde je dodnes), vnitřnosti pak v hřbitovním kostelíku sv. Jiljí v Třeboni.

Císařský hon

Úřední nákres situace, při níž došlo ke smrtelnému zranění knížete Schwarzenberka, z roku 1732, na snímku kopie z první poloviny 19. století (užita kvůli lepší čitelnosti). Písmeno F znázorňuje domek bednáře, do jehož plotu se zaryly první kulky, J cestu do Staré Boleslavi, K postavení císaře, M postavení knížete Schwarzenberka, Q běh pěti štvaných jelenů


Císař si byl vědom, že zavinil smrt knížete, a snažil se proto svou vinu přiměřeným způsobem odčinit. Již 6. července 1732, tedy necelý měsíc od tragédie, vyznamenal desetiletého Josefa Adama, synka oběti, řádem Zlatého rouna. Další akty přízně však nestačil do jeho zletilosti realizovat.



Kabát Adama Františka ze Schwarzenberku Kabát Adama Františka ze Schwarzenberku Kabát Adama Františka ze Schwarzenberku

Kabát Adama Františka ze Schwarzenberku, který měl na sobě při honu u Brandýsa nad Labem v roce 1832. Vpravo je díra po smrtelném průstřelu. (Sbírkový fond státního hradu a zámku Český Krumlov)



Průběh tragických událostí byl ještě vyšetřován zvláštní komisí, která již vzhledem k postavení jednajících osob nemohla dojít k jinému závěru, než že se tak stalo nešťastnou náhodou. Vyšetřovatelé neopominuli událost znázornit na podrobné kresbě, dochované dodnes ve Státním oblastním archivu Třeboň, pobočce Český Krumlov. Podle nich došlo již při rozestavění střelců k fatální chybě, když císař a kníže stanuli nevědomky proti sobě. Situace, kdy po vběhnutí jelena mezi střelce ohrozí jeden či druhý svůj protějšek výstřelem, byla pak jen otázkou času. Lze však jen s obtížemi domyslet, co by se stalo, kdyby osudový výstřel padl z druhé strany...

(jz)