Eggenberská kapela

Kníže Jan Kristián I. z Eggenberku se všemožně snažil zlepšovat prostředí, ve kterém žil ve šťastném manželství s Marií Arnoštkou z Eggenberku, rozenou ze Schwarzenberku, a v duchu své doby v něm napodoboval zvyklosti, zařízení a obyčeje zavedené u císařského dvora ve Vídni a u ostatní význačné šlechty v zemi. Jednou z takových nezbytných zvyklostí, ke které měl ostatně kníže dobrý osobní vztah, bylo mít i vlastní kapelu. Je třeba připomenout, že v tehdejším zámeckém prostředí se hudba uplatňovala velmi často, prakticky denně při stolování, při příjezdu a odjezdu vrchnosti, při různých významných návštěvách na zámku, při bohoslužbách, slavnostech, v zámeckém divadle, při zábavách i při honech.

Dvorní kapelu založil kníže Jan Kristián hned po dosažení své plnoletosti (23 let) v listopadu r.1664 a ta působila až do r.1711. Nejprve byla složena z trubačů, jejichž počet se měnil a později byla rozšířena o tympánistu. Jak ovšem dosvědčují různé dochované zmínky, uměli trubači hrát i na jiné nástroje. O schopnostech a znalostech trubačů se nezachovaly žádné zprávy. Povolání trubačů však bylo povoláním privilegovaným a tak sám kníže osobně pečoval o to, aby se jeho trubačům dostalo odborného vzdělání. V té době byli nejuznávanějšími učiteli trubačů na šlechtických dvorech někdejší členové císařské kapely.

Poslední kapelník, Ital Domenico Bartoli, skončil svou službu u Eggenberků na začátku r.1711. Tehdy už byl kníže Jan Kristián mrtev (zemřel r. 1710) a společenský život na zámku zcela ustal. Hudba se přestala s výjimkou církevních produkcí provozovat a bylo proto pochopitelné, že se Bartoli rozhodl odejít. Dříve než odešel, musel vrátit všechny nástroje, o které pečoval, a které náležely vrchnosti. Ze seznamu nástrojů vyplývá, že původní trubačská kapela se během doby pravděpodobně proměnila na kapelu smyčcovou. Pokud bylo třeba doplnit hráče na nějaký nástroj, vypomáhali v kapele nejčastěji učitelé z okolních škol.

Odchod kapelníka Bartoliho znamenal prakticky zánik celé eggenberské kapely a od té doby o ní také mizí veškeré písemné zprávy. Kapela tedy existovala přes 50 let, poté však upadla v úplné zapomnění.

Nelze také opomenout zájem knížete Jana Kristiána I. z Eggenberku o operu. Při cestách knížete do Itálie, jež souvisely s vlastnictvím panství Gradiska nedaleko Benátek, získal přístup k italským operním novinkám, které v podobě zakoupených libret a partitur přivážel do Českého Krumlova. Pozoruhodnou informací je i skutečnost, že po roce 1679 byla hudební skupina na zámku doplněna o kastráta jménem Maisel, kterému bylo umožněno studium v Benátkách a který vystupoval nejen při domácích produkcích, ale také v Salcburku a jinde v zahraničí. K provozování barokního tanečního i hudebního divadla, jež bylo ve své vyspělé podobě syntézou tanečního i zpívaného projevu zarámovaného do bohaté výpravy, splňoval českokrumlovský knížecí dvůr všechny předpoklady. Bylo zde divadlo vybavené jevištní technikou a dekoracemi, hudební kapela, stálý herecký a pěvecký soubor, domácí jevištní výtvarník i profesionální choreograf. Přesto k uvádění oper "dvorním divadlem" zřejmě docházelo jen zcela výjimečně.

(om)