Zlatý kočár

"Vzal na sebe také roli mimořádného císařského vyslance k Jeho papežské svatosti Urbanovi VIII. do Říma, kteréžto poselství vykonal s takovou nádherou a nákladností, že se stalo světoznámým, přičemž město Řím, zvyklé na nádheru ještě z pohanských dob, nikdy nebude moci na tu majestátnost zapomenout, protože ji nikdy předtím v tak velkém rozsahu nevidělo a v budoucnu sotva kdy uvidí."

Tato slova bylo možné číst na pergamenovém listu s letopočtem 1690, který byl vyňat v srpnu roku 1991 z báně českokrumlovské zámecké věže, do níž byl také o dva roky později navrácen. Anonymní autor, vzpomínající v něm na významné členy rodů Eggenberků a Schwarzenberků, takto popsal slavnou římskou cestu knížete Jana Antonína I. z Eggenberku v roce 1638. Ještě konkrétněji však připomíná onu událost snad nejznámější exponát českokrumlovského zámku, zlatý kočár, který byl těchto velkolepých římských barokních slavností dokonce přímým účastníkem.

Všechno vlastně začalo roku 1637 úmrtím císaře Ferdinanda II. Habsburského. Mezi mnohé diplomatické a politické povinnosti jeho nástupce císaře Ferdinanda III. Habsburského patřilo také přijetí u papežské stolice, tedy oficiální navázání styků mezi papežským dvorem a novým císařem, jejíž původ lze hledat ještě v dobách bojů o investituru. Takovým úkolem bývali pověřováni mimořádní vyslanci a pro jmenovaného to byla velmi nákladná záležitost, což byl patrně důvod, proč nový panovník svěřil tuto diplomatickou misi právě Eggenberkovi. Bylo o něm totiž známo, že se nachází ve velmi dobré finanční situaci, což tehdy nebylo možné říci o císařské pokladně.

Zde je na místě stručně nastínit historii Eggenberků. Původně měšťanská rodina ze Štýrského Hradce získala šlechtický predikát až Ruprechtem z Eggenberku (=1611). Jeho bratranec Jan Oldřich (1568-1634), jenž se od roku 1598 pohyboval na dvoře štýrského arcivévody Ferdinanda, pozdějšího císaře, byl po bitvě na Bílé hoře v roce 1622 za své věrné služby odměněn českokrumlovským panstvím a o rok později povýšen do knížecího stavu. Až závěrem životní dráhy, v souvislosti s Valdštejnovým pádem, k jehož příznivcům náležel, jeho hvězda pohasla. Všechny statky s titulem knížete a vévody krumlovského zdědil jeho jediný syn Jan Antonín I. z Eggenberku (1610-1649), hrdina našeho příběhu, pro něhož se římská cesta stala vrcholem krátké politické kariéry.

Poté, co jej nový císař oficiálně pověřil misí k papeži, byly mu dány k dispozici originální zprávy vyslanců, kteří stejný úkol vykonali pro císaře Rudolfa II., Matyáše a Ferdinanda II. Habsburské. Podle osobních císařových instrukcí se měl Jan Antonín dostat do Říma co nejrychleji, v čemž mu měli být nápomocni císařský vyslanec v Římě kníže Scipio Bozzoli a auditor Kornelius Heinrich Motmann. Krumlovského vévodu měl papež přijmout nejprve při veřejné audienci za přítomnosti kardinálů, při níž měl být určen termín audience soukromé. Až při ní měl Jan Antonín z Eggenberku oznámit papeži změnu na císařském trůnu a ujistit ho, že Ferdinand III. zůstane vždy věrným katolickým vladařem. Závěrem svého římského pobytu měl mimořádný vyslanec navštívit některé kardinály a předat jim císařovy pozdravy.

Na cestu se Jan Antonín vydal 21. března 1638, kdy v doprovodu asi 200 osob opustil Vídeň. Dlouhý průvod jezdců a vozů zamířil nejprve na Vídeňské Nové Město, aby 26. března dorazil do Štýrského Hradce a pak pokračoval v cestě přes Wildon a Celji do Lublaně, kde pak ve dnech 10.-14. dubna odpočíval. Další cesta vedla přes Postojnu do Terstu, kde ve dnech 16.-26. dubna následoval další odpočinek. Z Terstu pak poselstvo odplulo galérou do Ancony, přičemž plavba trvala dva a půl dne a tři noci. Z Ancony vyjelo 3. května a přes Loreto, Maceratu, Tolentino, Foligno, Spoleto a Terni směřovalo do "Věčného města", do jehož bran dorazilo 9. května. Mimořádný císařský velvyslanec vjel do Říma branou na náměstí Popolo, v níž ho očekávali kardinál Savojský jakožto "protector Germaniae", kardinál Borghese, kardinál Aldobrandini, kníže Bozzoli, španělský velvyslanec a mnozí další. V jejich doprovodu se Jan Antonín z Eggenberku odebral ve stříbrném voze zdobeném červeným sametem do paláce Ceri patřícího tehdy právě kardinálu Savojskému.

Po měsíc trvajícím odpočinku se Jan Antonín vydal 8. června v doprovodu 50 kočárů se šestispřežím do vatikánského paláce k první veřejné audienci. Při tomto slyšení u papeže však došlo k několika nedorozuměním, která celou misi zkomplikovala a hrozila dokonce přerůst v diplomatický incident. Jan Antonín z Eggenberku si totiž císaři stěžoval především na čtyři ceremoniální prohřešky, jichž se podle jeho mínění dopustila hostitelská strana: nikdo ho neupozornil, že si má při audienci sejmout rukavice, dále ho nechali v předpokoji čekat pouze ve společnosti komorníka bez doprovodu kardinálů, nikdo mu nepomohl povstat, když klečel před papežem a pak ho nechali stát, zatímco všichni přítomní kardinálové a vyslanci mohli sedět a konečně ho papež nechal dlouho čekat, ačkoli věděl, že přijíždí jako reprezentant císaře. Vyslanci se rovněž nelíbilo, že papež Urban VIII. mluvil o císaři Ferdinandovi III. pouze jako o římském králi.

Eggenberkovy stížnosti musel nakonec "žehlit" ve Vídni papežský nuncius. Závěr jeho jednání nakonec vyzněl v tom smyslu, že nedorozumění zavinila nedbalost papežských úředníků a rozdílný ceremoniál u císařského dvora a papežské stolice; hlavní vina byla však přisouzena císařskému vyslanci Bozzolimu, jenž měl z titulu své funkce vše řádně sledovat a předejít případným nesrovnalostem. To všechno trvalo plných pět měsíců. Celou tu dobu se Jan Antonín vystříhal veřejného života a pobýval v paláci vévodů Ceri. Ten se nalézal na úpatí Qurinalu a do dnešní doby se z něho zachovala pouze užší zadní část. Rozlehlá přední část paláce byla zbourána v 18. století při budování via del Tritone, zatímco při jeho zadní straně byla postavena ve druhé třetině 18. století nádherná fontána di Trevi.

Římské obydlí knížete z Eggenberku oplývalo barokním přepychem. Podle dobových svědectví pokrývaly stěny velké dvorany i jednotlivých pokojů brokátové závěsy, dveře byly pokryty gobelíny, nad kredenci byl dokonce zavěšen vyšívaný baldachýn s eggenberským erbem, který lze dnes spatřit jako tapisérii na čele hlavního schodiště zámku Hluboká nad Vltavou. Mimořádný vyslanec, kterému interní císařovy pokyny doporučily setrvat na místě, využil čekání k důkladné přípravě nového slavnostního průvodu, který měl dát zapomenout na onu první nepovedenou audienci. Hlavní zájem věnoval zhotovení zvláštního vozu, jenž měl vézt císařské dary. Výsledkem návrhu římského mistra Giuseppe Fiochiniho a práce celé jeho dílny byl pak zlatý kočár nacházející se dnes v eggenberském sále českokrumlovského zámku.

Vůz včetně vyřezávaných ozdob byl vyroben z pozlaceného ořechového dřeva, když železné části vozu byly potaženy stříbrným pozlaceným plechem. Umělečtí historici považují tvar vozu za repliku renesančních slavnostních vítězných vozů. Pozlacený kočár byl vyčalouněn černým sametem se zlatými výšivkami. Ozdobná nebesa krášlilo šest zlatem vyšívaných věnců a v jeho středu byl umístěn velký zlatý věnec. Ve voze stály čtyři čalouněné židle, potažené černým, zlatem vyšívaným sametem.

Den 7. listopadu 1638 ve dvě hodiny odpoledne si tedy Jan Antonín, kníže z Eggenberku zopakoval slavnostní vjezd do města opět branou na náměstí Popolo. V čele průvodu kráčeli čtyři do šarlatu odění poslové, za kterými vedlo 60 lokajů stejný počet mul rozdělených do pěti skupin, v nichž vždy dvanáct zvířat neslo stejně ozdobené přikrývky lišící se barvou a druhem materiálu; byly zde šarlatově rudé deky z atlasu a hedvábí, deky z červeného sametu se zlatými třásněmi a zlatou florentskou výšivkou, pokaždé však s bohatě vyšitými eggenberskými znaky. Všechny muly byly okovány stříbrnými podkovami. Následovalo dvanáct trabantů v šarlatových oděvech se stříbrnými portami nesoucích partyzány. Za nimi šlo sedm podobně oděných trubačů se stříbrnými trubkami, na kterých visely látkové závěsy s vyšitými eggenberskými znaky. Dalšími členy průvodu bylo 25 karabiníků knížecí tělesné gardy v čele s hejtmanem Gleinitzem; také jejich oděvy byly šarlatové se stříbrnými portami. Následovaly dva oddíly papežské gardy, za nimiž se šinuli na svých mulách kardinálové. Potom pochodovalo 24 knížecích pážat - jak jinak než v šarlatových oděvech se stříbrnými portami a zlatými a stříbrnými výšivkami. Dále byli vedeni čtyři ušlechtilí koně, které vystřídalo množství účastníků z řad šlechty, duchovních a měšťanů nejrůznějších národností. Po nich kráčeli městští bubeníci, papežovi trubači a 30 eggenberských lokajů v červenostříbrných livrejích, kteří představovali předehru k vrcholné části průvodu: knížeti Bozzolimu se dvěma kardinály a nakonec samému Janu Antonínu z Eggenberku doprovázenému papežským hofmistrem a švýcarskou gardou. Kníže měl zlatem vyšívaný oblek a jeho kůň zlaté podkovy. Průvod uzavíral vůz zdobený zeleným sametem a směřoval z náměstí Popolo oklikou přes piazza Pasquino poblíž piazza Navona do paláce Ceri.

Již 9. listopadu se uskutečnila "opravná" veřejná audience ve Vatikánu, při níž se papež Urban VIII. omluvil za červnové nedorozumění, načež se obě strany dohodly na termínu soukromého vyslancova slyšení. Konalo se 16. listopadu 1638 a průvod směřující z paláce Ceri do Vatikánu měl velmi podobné složení jako výše popsané ze 7. listopadu. Byl zde však jeden podstatný rozdíl: šestispřežím tažený zlatý kočár jedoucí za vyslancem a korunující nejen průvod, ale i celé složité Eggenberkovo legační poslání.

Když 3. ledna 1639 nastoupil habsburský vyslanec spolu se svým doprovodem zpáteční cestu, vezl drahocenný zlatý kočár s sebou. Hodlal ho totiž věnovat císařovně Marii Anně, ale když z daru sešlo, zůstal "římský vůz", jak se mu začalo říkat, v eggenberském zámku poblíž Štýrského Hradce. Zámecký inventář z roku 1652 ho popisuje pod nadpisem:"Římský audienční vůz s bohatě vyšívaným černým sametem". Následuje soupis všech ozdobných prvků, jednotlivých závěsů, čalouněných židlí a polštářů. Zajímavá je poznámka, že na výzdobu sametu bylo užito vedle zlata také stříbra a hedvábných nití."

Podobně popisuje vůz inventář z roku 1665, do něhož byla připsána poznámka sdělující, že z audienčního vozu byly udělány dvě postele, takže zůstala toliko pozlacená kostra. Zde je nutno podotknout, že to neznamená, jak bývá někdy mylně interpretováno, že vůz sloužil za lůžko nebo byl přebudován na jakýsi spací vůz, nýbrž že z textilních částí výbavy byly zhotoveny závěsy a přehozy knížecích postelí.

V roce 1674 převezli zlatý vůz a část předmětů, upomínajících římskou jízdu Jana Antonína, do Českého Krumlova, jenž se stal od roku 1664 rezidencí staršího syna Jana Antonína - Jana Kristiána z Eggenberku (1641-1710). Odstrojený pozlacený vůz pak přes dvě století odpočíval v místnosti českokrumlovského zámku, pro kterou se vžilo označení Románská komora, mající připomínat římský původ vozu. Ostatní památky z roku 1638 zůstaly uloženy jako muzeální kusy, případně sloužily výzdobě zámeckých interiérů.

Ale to již končila eggenberská epocha českokrumlovské historie. V 17. paragrafu své poslední vůle odkázal bezdětný Jan Kristián I. z Eggenberku svému synovci Janu Antonínovi II. (1669-1716) všechny tapisérie, deky, židle i závěsy z diplomatické cesty svého otce do Říma, takže se stalo, že celý výčet se s celým testamentem dostal i do zemských desek. Nakonec je i s celým českokrumlovským panstvím i vévodským titulem zdědila po náhlé smrti Jana Kristiána II. roku 1717 Marie Arnoštka (=1719), rozená ze Schwarzenberku, bezdětná vdova po Janu Kristiánovi I., po níž přešlo po níž přešlo celé eggenberské dědictví do rukou Schwarzenberků.

Ještě v roce 1719 tvořilo soubor "římského dědictví" v českokrumlovském zámku šest velkých dek ze žluté látky, zdobených zlatou výšivkou a eggenberským znakem, dvě velké deky z červeného sametu, vyšívané zlatem a různobarevnými nitěmi, šest velkých dek z červené látky se zlatými výšivkami a eggenberskými znaky, osm kusů tapet ze žlutého, bíle květovaného damašku, závěsy a přehozy z černého sametu na postele, postroje z černého sametu vyšívaného zlatem pro šestispřeží zlatého vozu a množství oděvů a livrejí.

Ale již v roce 1854 zůstával v Románské komoře již jen pozlacený vůz, tehdy potažený červeným sametem a částečně demontovaný, a jedna jediná deka ze žluté látky se zlatým vyšíváním a eggenberským znakem. To vše bylo pak roku 1892 převezeno do jízdárny zámku v Hluboké nad Vltavou, kterou vůz zdobil až do padesátých let tohoto století, kdy byl navrácen do českokrumlovského zámku. Zde se po nedávné generální opravě opět skví v plném lesku, obklopen portréty všech Eggenberků.

Z ozdobných textilií se až do našich časů zachoval znakový baldachýn zdobící hlavní schodiště hlubockého zámku. Dále dvě deky ze zlatožluté látky s eggenberskými znaky visící v audienčním pokoji zámku Eggenberg u Štýrského Hradce a dvě podobné deky z červené látky zavěšené v oratoři zámecké kaple tamtéž. Depozitáře českokrumlovského zámku uchovávají ještě několik posledních oděvů, ve kterých pochodovali knížecí služebníci v roce 1638 římskými ulicemi.

V úvodu citovaná slova, že Řím sotvakdy uvidí podobnou velkolepou slávu, se ukázala do jisté míry pravdivá. Pompézní legační obedience z roku 1638 byla svého druhu poslední. Další císaři volili již mnohem střídmější, ryze diplomatickou formu.

(ak)