Zámecká knihovna v Českém Krumlově

Zámecká knihovna v Českém Krumlově, interier První zmínky o existenci knihovny na zámku v Českém Krumlově pocházejí ze 14. století, větší rozvoj knižní kultury však nastal až za Petra IV. z Rožmberka (1462-1523), který studoval na italských školách s Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic a do zámecké knihovny přivezl z Itálie několik prvotisků. Evropské proslulosti pak dosáhly osobní knihovny posledních Rožmberků, Viléma z Rožmberka (1535-1592) a Petra Voka z Rožmberka (1539-1611). Zatímco starší Vilém zaujímal k písemnictví a ke kultuře vůbec střízlivě praktický vztah politika a předního reprezentanta české katolické šlechty, mladší bratr Petr Vok z Rožmberka se stal zaníceným bibliofilem a vytvořil renesanční knižní sbírku, která vznikala jako důsledek živého zájmu svého majitele o četbu. Podle prvního katalogu z roku 1573 obsahovala protestantskou náboženskou literaturu (Hus, Kalvín, Luther), ale také Dekrety tridentského koncilu, spisy o dějinách evropských národů, z beletrie např. Ovidiovo Umění milovat, bohatě ilustrovanou Brandtovu Loď bláznů nebo umělecké zpracování Eulenspieglových příhod, nechyběly v ní spisy filozofické, rétorické a právnické, přírodovědné a lékařské, či praktické příručky - např. o turnajích. Knihovna se mnohonásobně rozrostla pod správou rožmberského archiváře a knihovníka Václava Březana, takže na prahu 17. století čítala na 11 000 svazků, v letech 1601-1602 však byla převezena na třeboňský zámek. Z tohoto důvodu byla po nástupu Eggenberků na panství Český Krumlov v roce 1622 zámecká knihovna zakládána znovu.

Zámecká knihovna v Českém Krumlově, detail knihovního fondu ze 17.století

Eggenberská knihovna na zámku Český Krumlov je nástupkyní knihovny rožmberské a má renesanční kořeny. Jejím zakladatelem byl Jan Oldřich z Eggenberku (1568-1634), Valdštejnův přítel a rakouský diplomat, který si ze svých diplomatických cest přivážel knihy zejména španělské a italské provenience. Od roku 1583 na desky a na předsádky svých knih vpisoval heslo Homines sumus a často i údaj o tom, kdy a kde knihu získal nebo četl, případně i jiné poznámky. Z těchto údajů můžeme usuzovat na to, jak se eggenberská knihovna rozrůstala a jakou měla skladbu. Informace o jejím růstu za vlády dalších Eggenberků lze rovněž získat z knižních inventářů a katalogů, které se pořizovaly obvykle po smrti členů rodu, neboť knihy byly součástí jejich osobního vlastnictví. Inventář z roku 1649, pořízený po smrti Jana Antonína I. z Eggenberku (1610-1649), uvádí 1060 knih roztříděných podle formátu. Většinou jde o knihy v italském a španělském jazyce, latinských knih je méně, francouzských a německých titulů je velmi málo. Zastoupena je literatura naučná i krásná, a to jak v originálech, tak v překladech. Za zmínku stojí italská pojednání o francouzském jazyce Trattato della lingua Francesse et Italiana, vydané v Římě roku 1638 a označená heraldickým supralibros. Autor G.A. Longchamps věnoval tento výtisk Janu Antonínu z Eggenberku, který byl v uvedené době císařským vyslancem u papežského dvora.

Schwarzenberské ex libris z roku 1490 Ve druhé polovině 17. století vzrostl fond eggenberské knihovny na 2296 svazků, a to především zásluhou kněžny Marie Arnoštky z Eggenberku, rozené hraběnky ze Schwarzenberku (1649-1719), manželky Jana Kristiána I. z Eggenberku (1641-1710), který se ujal správy rodového majetku v Čechách roku 1664. Oba manželé měli společný zájem o umění a ze zámku v Českém Krumlově vybudovali v 80. letech 17. století krásné barokní sídlo s dvorními malíři, zámeckou kapelou, barokním divadlem a obsáhlou knihovnou. Marie Arnoštka dbala na pečlivou vazbu knih a vytvořila ucelený barokní soubor, uspořádaný dodnes v tzv. eggenberském sále podle jejího rozdělení. Jedná se o knihy v bílé kožené vazbě označené z obou stran zlaceným supralibros, složeným z iniciál křestních jmen ME (Marie Ernestina) pod knížecí korunkou. Knihy byly roztříděny podle jazyků na německé (A - 632 titulů), francouzské (B - 788 titulů), vlašské (C -557 titulů), latinské (D - 141 titulů), španělské (E-124 titulů) a pod značkou F se skrývá 54 zeměpisných spisů. Každý jazykový soubor je dále vnitřně členěn na 4-9 pododdílů podle oborů či žánrů. Uvedený stav je zachycen v rukopisném pozůstalostním katalogu, který byl pořízen v letech 1719-1721 jako dědický soupis po převzetí majetku Adamem Františkem ze Schwarzenberku (1680-1732). Po stránce tematické v eggenberské knihovně převládají spisy historické, soudobá literatura politická a literatura krásná, po stránce jazykové je zřetelná orientace na románské jazyky.

Podstatnější část knižního fondu dnešní zámecké knihovny pochází z původní knihovny Schwarzenberků, převezené do Českého Krumlova z Vídně roku 1839. Jejím zakladatelem byl bratr Marie Arnoštky Ferdinand ze Schwarzenberku (1652-1703), který své knihy označoval mědirytinou heraldického exlibris se jménem a datem 1690, na němž znak a štítek jsou drženy dvěma Turky. Jeho nástupci postupně obměňovali vročení a jméno: Adam František 1704, Adam František 1712, Josef 1732, Josef Adam 1782. Schwarzenberským exlibris z roku 1712 je označena např. bohatě ilustrovaná a komentovaná reedice La Duchetova vydání Rabelaisova Pantagruela, vydaná v Amsterodamu roku 1711 péčí nakladatele Henri Bordesia. Čtenářský zájem Schwarzenberků však směřoval k literatuře naučné a prakticky vzdělavatelné, koncem 18. století z celkového počtu 4 606 knih pouze 1 765 připadlo na beletrii a poezii. Encyklopedický charakter si schwarzenberská zámecká knihovna podržela i v 19. století, kdy počet knih vzrostl na více než 18 000 titulů. V této době se rovněž původní převaha románských literatur začala měnit ve prospěch němčiny. Schwarzenberská knihovna tak přesáhla čtenářské možnosti svých majitelů a nabyla univerzální povahy.

Koncem 19. století byla knihovna umístěna v nynějším Zrcadlovém sále (nazýval se také Malý taneční sál), odkud byla v letech 1912-1913 přestěhována do dvou zámeckých pokojů, dnešního Runkova a Znakového salónu, kde ji archivář dr. Karel Tannich uspořádal podle vzoru berlínské Univerzitní knihovny a opatřil ji autorským a reálným lístkovým katalogem. Roku 1930 došlo k přemístění knihovny do předního traktu bývalého purkrabství, kde se ve čtyřech sálech nachází dodnes. Zásluhou pracovníků Národního muzea v Praze (oddělení zámeckých knihoven) byl v letech 1961-1964 zpracován čtyřsvazkový lokální a knižní katalog (autoři Ivo Beneš a Václav Slanec), který obsahuje 22 844 inventárních položek, počet svazků se pohybuje okolo 55 000. Knižní fond této knihovny, která nejen svým rozsahem, ale i obsahem patří mezi nejvýznamnější a nejlépe dochované zámecké knižní soubory u nás, dnes slouží především badatelským účelům.

(jr)