Schwarzenberská granátnická garda

(K roku 1934)
Kdo navštíví Český Krumlov, neopomene zajisté podívati se také na jednu z jeho četných památností: na schwarzenberskou vévodskou gardu v druhém nádvoří starobylého hradu. Jako by se rázem octl v dávno zašlých časech: u prastarých rožmberských a eggenberských děl stojí na stráži granátník v starém vojenském stejnokroji, za ním na zdi visí staré granátnické medvědice, pušky a šavle. Je to jediná soukromá stráž v republice a jistě ani po ostatním světě jich mnoho není.

Svým původem spadá garda do prvních let 18. století. O jejím zřízení zachoval se zápis v knížecím archivu, totiž dopis vrchního Ondřeje Schwank-Frankstädtera drahonickému hejtmanovi Záhorkovi ze dne 24. července 1704, v němž se praví: "Jeho knížecí milost (Adam František ze Schwarzenberku), pán náš nejmilostivější k Jich větší reputaci resolvírovati jest ráčila na zdejším zámku (tj. na Hluboké) svoji libquardu z podstatných věrných 10 mužův způsobiti..." A proto Záhorka měl se také v okolí Vodňan po několika zdatných mužích poohlédnouti.

Měli to býti především vysloužilí vojáci, ovšem ještě statní a bez viditelných tělesných vad, veliké postavy. Garda tato sídlila na Hluboké v první zámecké bráně, kde zůstával mladší průjezdný a mušketýr. A tam na Hluboké měli granátníci také svůj lazaret. Ovšem to byl ještě starý hlubocký hrad, nikoli dnešní zámek, který vznikl na místě starého přestavbou v letech 1840-1856, provedenou knížetem Janem Adolfem (1799-1888) a jeho umění milovnou chotí Eleonorou. Tam tedy, ve starém hlubockém zámku sídlili granátníci, a jejich první povinností bylo státi na stráži. K tomu museli se pilně cvičiti ve zbrani, opatrovati svůj arsenál a udržovati v dobrém stavu šance kolem hradu. Ale garda měla služebních povinností ještě více. Kdykoliv kníže nebo kněžna přijeli na některé panství v Čechách, odmašírovali tam granátníci v určeném počtu k osobní službě.

Tenkráte to bývalo také s peněžním hospodářstvím trochu jiné nežli dnes. Knížecí dvůr na svých cestách stěhoval pokladnu s sebou, a na její ochranu odcházeli pravidelně zvláště spolehliví granátníci do Vídně, aby ji pak po cestě provázeli. Když roku 1714 zuřil na Lounsku mor, bylo 15 granátníků i s hejtmanem komandováno do Postoloprt, aby město před morovou nákazou chránili. Dnes bychom řekli, že tam měli provésti karanténu. A ta byla velmi přísná. Korespondence byla zakázána, osobní styk byl co nejvíce omezen, všechny cesty i pěšiny byly přísně střeženy. Nákaza zuřila hlavně v Lounech a Slaném, ale nevíme, zda mor se knížecích granátníků lekl a Postoloprty své zhoubné návštěvy ušetřil. Specialitou granátnickou bylo také vypalování ohňostrojů. Tak vypálili dne 3.dubna 1732 v Krumlově za přítomnosti panujícího knížete a markraběte bádenského veliký ohňostroj, který stál na 300 zl. Při slavnostech bývaly tenkráte ohňostroje a velkolepé illuminace pravidlem. Granátníci, kteří byli vyučeni nějakému řemeslu, směli je ve svých volných chvílích provozovati a tak si přivydělávati. Někdy ovšem měli proto mrzutosti s řemeslníky cechovními. Tak jednou, když již granátníci byli na Krumlově, stěžovali si tamní vlásenkáři na granátníka, jenž prý chodí po městě paruky lidem česaje, čímž připravuje poctivé friséry o výdělek. I bylo to pak onomu granátníkovi zakázáno s napomenutím, aby si hleděl více služby své než česání paruk.

Jak již bylo řečeno, bylo granátníků původně deset, ale hned roku následujícího, 1705, bylo 24 řadových mužů, 1 tambor, 2 kaprálové a dokonce měli již poručíka. Od roku 1706 byl v čelo gardy postaven hejtman Jan Jakub Muth. Tuto hejtmanskou hodnost podržel pak velitel granátníků již trvale až po dnešní časy. Počet mužstva kolísal: např. v roce 1728 měla garda 35 mužů, roku 1732 opět toliko 10. Nejvyššího počtu dosáhla roku 1768: 49 mužů. Nejčastěji bylo granátníků okolo 25 mužů. Dnes má garda 13 mužů.

Nutno také uvésti, jak byla garda oblečena. Podle obrázků, zachovaných v knížecím ústředním archivu v Českém Krumlově, měli granátníci bílé šosaté kabáty, modře podšité, s modrými výložkami a epaulettami téže barvy, bílé úzké nohavice do tmavých kamaší. Přes prsa křížily se dva řemeny, na nichž visela šavle a nábojnice. Hlavu pokrytu měli medvědicí, jež měla na předu štítek s knížecím znakem, vzadu pak byla modrobíle pošitá. Později dostali granátníci šedomodré otáhlé nohavice, kabát zůstal celkem týž. To byla parádní neboli velká uniforma; malá byla podstatně jednodušší a nenosila se k ní ona velmi těžká medvědice. Dnešní parádní uniforma má rovněž bílé kabáty, ale bez dlouhých šosů, šedomodré kalhoty, bílé řemeny s šavlí a nábojnicí, medvědici. Granátníci užívají ještě dnes starých "ládovacích" pušek.

Když zámek v Hluboké byl v roce 1742 obsazen francouzskou posádkou, nařídil kníže Josef Adam, aby byla garda přeložena do Krumlova, kde pak již zůstala do dnešních dob. Zaměstnání granátníků tu bylo podobné jako na Hluboké. Bylo jich zejména hojně užíváno jako hlídek při plavbě dříví. A mýlil by se, kdo by myslel, že jejich služba byla vždy snadná. Velmi často zastávali funkce skutečného vojska. Ve válce o dědictví rakouské táhl jejich hejtman Dembecký s pomocnou milicí, sebranou na krumlovském panství a na okolních dominiích, až k Domažlicím. O svém tažení podává dne 15. prosince 1744 knížeti zprávu, že drží posici u Domažlic, u Klenčí. Dělali tam záseky, palisády a reduty. Měl pod svým velením také 300 mužů zemské obrany k hájení přechodů. 27. ledna 1745 vydali se na zpáteční pochod a dorazili 6. února do Krumlova. Granátníků bylo velmi často používáno také k službám bezpečnostním, k eskortování zločinců, přičemž nezřídka i životy jejich bývaly ohroženy, jak dosvědčuje tento příběh:

20. ledna 1844 pronásledovala vojenská hlídka nebezpečného lupiče a vraha Matěje Edra. Poněvadž neznala terénu, bylo jí přidáno 6 granátníků. vojáci a granátníci se rozdělili na stíhání vraha v patroly o šesti mužích. Jedna z těchto patrol, v níž byl granátník Jedlička, dostihla za sněhové vánice zátoňského hostince, když v tom vyrazili proti ní dva muži a dali se na útěk. Jeden přeběhl zamrzlou Vltavu a pádil ke vsi Elbenau. Tam vběhl do domu, kde byla ukryta celá tlupa pašeráků. A nyní nastala docela opravdová vojna. Jedlička byl raněn do kolena a později - při ústupu před pašeráckou přesilou - střelen sekaným olovem do hlavy, takže se hned skácel. Později byl sice nalezen ještě při životě, ale 3. února svému zranění podlehl.

Když jsme již v těch historkách, povíme si ještě jednu, jejíž hrdina dodnes žije. Bylo to 16. června 1866. Tehdy 12. setnina 11. pěšího pluku pochodovala z italské vesnice Storo do Caffara proti četám Garribaldiovým. Hejtman Růžička nařídil trubači Františkovi Luskovi, aby šel na blízkou výšinu a zatroubil signál. Setník Růžička zatím prohlížel terén a při tom byl nepřítelem zaskočen. Lusk mu běžel na pomoc, když v tom se vyřítili na hejtmana dva nepřátelští důstojníci. Lusk vytáhl svou poboční zbraň a dal se kurážně do boje. Jednoho důstojníka zabil a druhý už na to nepočkal. Růžička bojem a ranami vysílený však klesl a milému Luskovi nezbylo, než vzíti svého hejtmana na ramena a běžeti s ním, jak se to dalo. Sotva však uběhl kousek cesty, narazil znovu na nepřítele v počtu asi 10 mužů. Hejtman žádal Luska, aby jej nechal ležet a sám se spasil útěkem. Ale Lusk, jako statečný voják, nechtěl o tom ani slyšeti a postavil se kurážně i proti takové přesile. Bil se statečně, až konečně přece jen také upadl a ztratil vědomí. Oba byli zajati, ošetřeni a později za jiné zajatce vyměněni. Starý veterán je posud čilý, rád si na sluníčku posedí, fajfčičku zabafá, ba ani jeho známý humor jej neopouští. Když se některý z naivních návštěvníků krumlovského hradu hluboce zadumá nad záhadou, jak prý lze vtěsnati veliké kamenné koule ze starých katapultů do úzkých hlavní vedle stojících děl, čtverák Lusk, namane-li se právě k tomu, takového nezasvěcence s vážnou tváří poučí, že ty koule se také musí tak dlouho vařit, až změknou do té míry, aby se mohly do těch kanónů naládovat!

Jistě jste také slyšeli o knížecí granátnické hudbě a jak by ne! Vždyť to byla hudba velmi slavná v celém širém okolí, i do Budějovic jezdívala hrát na bály. A což teprve slavné bály v knížecím kasině v zámku, k nimž sjížděli se ve svých okročích knížecí úředníci se svými dceruškami z dalekého okolí. Při granátnické hudbě, tísnící se v kasínském sále na malé pavláčce u stropu, vytančili se jistě všichni krásně. Kde jsou ty časy! Dnes v sále, kde skákávaly maškary a rejdili svižní mládenci, sní svůj sen o dávno zašlých časech celé řady svazků písemností ústředního archívu.

Abych také o hudbě něco pověděl. Původně mívala garda toliko tambora a pištce, kteří do kroku jí hrávali. Bývalo tomu tak tenkráte i dávno před tím, že vojenské útvary doprovázela tato nám dnes cizí kombinace bubnu a flétny. Ovšem, kníže potrpěl si na to, aby to nebyli lecjací hudlaři, proto povolal r. 1713 zvláštního pištce z Vídně, aby granátnického tambora řádně hře naučil. Pištci bývali mladí chlapci, často čtrnáctiletí. Takového chlapce poslal kníže roku 1729 do Vídně, aby se tam vycvičil na zdatného pištce.

Pištec a bubeník, nemyslíte, že je to k hudbě trochu málo? Však jich kníže také k svému vyražení nepotřeboval. Ti sloužili toliko gardě. Knížecí dům vydržoval si svoji vlastní dvorní kapelu, která měla i svého hudebního ředitele. Vedlo by příliš daleko, kdybych o této dvorní kapele chtěl něco povědět - to je téma samo o sobě. Jen tolik povím, že knížata ze Schwarzenberku hudbě velice přála. Kníže Josef sám v kvartetech housle hrával a kníže Arnošt, biskup rábský, byl i skladatelem, po němž se na Krumlově zachovala veliká a cenná sbírka hudebnin. Za starších dob prováděly se často na zámku kantáty, jejichž party byly obsazeny členy knížecí rodiny.

Po starém zvyku hrávalo se velmi mnoho při honech. Zvláštními fanfárami vítáni bývali hosté, při rozmanitých druzích honů různá pak hudba se provozovala. V této specielně lovecké hudbě byli vycvičeni lesničtí adjunkti, kteří pak tvořili zvláštní loveckou hudbu knížat ze Schwarzenberku. Tyto adjunkty cvičívali výborní waldhornisti Antonové, otec a syn. Vždy bylo vyučeno dvanáct adjunktů, šest se jich učilo. V letech 1850tých měla tato lovecká kapela až 35 členů. Slavné hony však pomalu míjely, přicházela jiná doba, adjunkti museli více se věnovati lesnímu hospodářství než troubení na roh, lovecká kapela slábla, slábla, až docela zanikla. V té době však vyrůstá na knížecím dvoře jiná kapela, kapela granátnická.

V 70. letech minulého století nařídil kníže Jan Adolf, aby byli ke gardě přijímáni lidé znalí hudby, aby mohla býti sestavena kapela, která by hrála hlavně při honech na Hluboké. V roce 1876 bylo těchto granátnických hudebníků 7. To byl v gardě nový živel, nepokojný cech "frajkumštýřů" a míval s nimi hejtman lecjaké trápení, takže i knížeti si musel stěžovat. Že prý vyhrávají po hospodách, službu zanedbávají, po ulicích běhají, vyhrávajíce podle tehdejšího zvyku mnohá zastaveníčka.

Obě kapely, zkomírající lovecká a nově se tvořící granátnická, trvaly v 70. letech po nějaký čas vedle sebe, ale granátnická stále častěji a silněji doplňovala kapelu loveckou, až úplně přejala její funkci. Bývalá dvorní kapela dávno zanikla, lesnická živořila, není tedy divu, že nová granátnická hrála pak i pro obveselení vrchnosti a jejích hostů, hlavně o honech. Tenkráte se hrávalo a zpívalo hlavně večer po tabuli, okolo 8. hodiny, v tzv. kulečníkovém pokoji. Ovšem nehrály jen lovecké rohy, jichž použití je přece jen hodně omezené, nýbrž užívali i jiných nástrojů, s počátku nejvíce vlastních. V roce 1886 byly granátníkům odevzdány lesní rohy po lesnické kapele - to byl tedy definitivní její konec. Téhož roku bylo na Krumlově 7 rohů loveckých, 2 rohy ventilové, 2 křídlovky, 2 barytony, 2 malé rohy F, 2 basové lesní rohy, 8 rohů loveckých. Také granátníky, kteří k lovům teď hrávali fanfáry, učil hře na lesní roh Anton, jako kdysi cvičíval lesní adjunkty. Byly to fanfáry nově upravené vídeňským dvorním hudebníkem Schantlem, a tyto fanfáry hrají doposud.

Dnes granátnická kapela po přechodné stagnaci za světové války opět vzrůstá, dík knížecímu zájmu a přízni. Zakoupeny nové nástroje, nový notový materiál, přibráni noví členové a tak základ pro zdárný rozkvět jest opět dán. Stará tradice granátnické hudby ožívá. Jako zajímavá novinka a charakteristický znak doby objevil se loňského roku i granátnický jazz, sestavený z členů kapely. A má se k světu. Obsazen dobrými hudebníky, hraje pěkně a s chutí. Přijďte v létě večer na terasu hotelu Růže a jistě mi dáte za pravdu!

Saxofony, piston, rafinované rytmy moderních tanců - kde jste vy bubeníci a pištci staré vévodské gardy se svými monotónními písněmi a pochody!

(vhas)